Dekadentní spolek VŘED

Ze sna budí zaklepání.

Kdo tam? Slyšíš! Odpověz!

Já jsem Strach tvůj dobrý přítel

znáš mě dobře, to mi věř.

V záclonách si vítr hraje,

tiše téměř bez zvuku.

V duši mé teď neklid zraje,

Slyšíš? V srdci tlukotu.

Jen paprsek luny bledé,

očím dává naději.

Vidět co se kolem děje,

či nevidět raději?

Dveře náhle dokořán,

kdosi jimi vchází tiše.

Pohybem své bledé paže

pozval mě Strach do své říše.

Vstaň a následuj mne,

jsem tvé temné svědomí!

Našlapuj jen na mé stopy

jinak ztratíš vědomí.

Pojď a moc se neohlížej,

cesta bude trnitá.

Má říše v černém suknu

radosti moc neskýtá.

Náhle lůžko rozpálené

jako ocel dávné pece.

Události posledních dnů

vypustily můj strach z klece.

Ležet dále není možné,

musím tedy rychle vstát.

Pokyne mi tiše paží,

pojď, teď není čas se ptát.

Odchází, a já jdu za ním,

do náruči temné noci.

Jde a vše zdá se jiné,

když mne má Strach ve své moci.

Všude kolem dávné hříchy,

Vše čeho sem se bál.

Nemoci se nadechnouti,

a však srdce tluče dál.

Ač horečku všude cítím,

hlava se mi netočí.

Strach ten se tu vyzná

směje se mi do očí.

Jdeme smutnou alejí

kolem pískající krysy.

Jdeme dlouhou řadou stromů,

a na každém cosi visí.

Když tu náhle prudce zahřmí,

blesk prosvětlí temné mraky.

Strach mě řekne tichým hlasem,

Jsem tu pánem a ty taky.

Na každém tom stromu visí,

někdo, koho dobře znáš.

Zabils je svou lhostejností,

na krku je všechny máš.

Ne to přece není možné,

nevím co se děje.

Strach má zkrvavené oči,

řezavě se směje.

Když tu náhle vlahý tón,

a s ním jasná záře.

Teplo, světlo, úleva

proudí do mé tváře.

Párkrát mrknu, venku svítá,

vše byl pouhý sen.

Noc to byla tuze temná.

A teď už je den.

Koukám kolem mého lůžka

všude temné skvrny.

A dveře jsou dokořán…